Ovce domácí (OVIS ARIES)

TŘÍDA:  Savci (Mammalia)

ŘÁD:      Sudokopytníci (Artiodactyla)

ROZŠÍŘENÍ:        Afrika, Asie, Jižní Amerika, Severní Amerika, Austrálie, Evropa (všude, kde žijí lidé, kromě severních oblastí a Antarktidy)

BIOTOP:              travnaté území (pastviny)

POTRAVA:          části rostlin (hlavně tráva a byliny, v menší míře listy a výhonky)

ROZMĚRY:          délka těla 120−180 cm, výška v kohoutku 50−120 cm, hmotnost 20−150 kg

ROZMNOŽOVÁNÍ:          březost v průměru 148 dní, počet mláďat 1−4

Jednotlivá plemena ovce domácí se od sebe vzhledem i velikostí značně liší. Pro všechna ale platí, že mají poměrně dlouhý ocas, válcovité tělo a samci nikdy nemají bradku jako kozy. Původ ovce je tak trochu zahalen tajemstvím. Na počátku procesu zdomácnění nepochybně stálo více divokých druhů rodu Ovis, ať už to byl argali ze středoasijských hor, nebo stepní ovce urial a arkal. Ani přesné období není tak docela jasné. Domácí ovce existovaly jistě již v 9. tisíciletí př. n. l., je ale možné, že jsou ještě starší. Ovce domácí byla vyšlechtěna v mnoha rozmanitých plemenech pro maso nebo pro vlnu a jen v menší míře i pro mléko. Zakrslá plemena, jako je ovce kamerunská, jsou často chována i pro potěšení. Ovce jsou velice otužilá a nenáročná zvířata. Stačí jim přístřešek, aby se měly kde ukrýt před nepohodou, a dostatek potravy i vody. Na rozdíl od koz jsou poněkud vybíravější a okusují jen mladé, šťavnaté části rostlin. Tam, kde jsou ovce chovány volně, dokážou udržet nízký trávník, aniž by ničily keře nebo vydupaly porost až na holou půdu. Ovce mají silně vyvinutou potřebu žít ve stádu. Vede je obvykle nejzkušenější samice, zatímco beran jde jako poslední, aby mohl stádo bránit.