Školní projekt

 „HRAD  KLAMOVKA“

Co nás k tomu vedlo?

Každé dítě má své potřeby, zájmy a hry, které ho baví. Nejinak tomu bylo právě při realizaci projektu o klamovském hradě, který vychází právě z těchto potřeb, zájmů a hlavně her dětí. Vždyť které dítě si nerado hraje na krásné princezny, udatné rytíře, moudré a ušlechtilé krále a královny? V těchto hrách mohou učitelé (ale také rodiče) poznat pravý důvod štěstí a radosti, ale také trápení dětské duše. Proto, když probíhala o letních prázdninách rekonstrukce naší školky, rozhodla se moudrá královna se svými dvorními dámami, že nic neponechá náhodě a z běžné mateřské školy vybuduje hrad se vším všudy.

A tak je tady náš středověký hrad Klamovka, ve kterém se všichni lidé už při vstupu mění na pohádkové bytosti (královna a její dvorní dámy, kuchtičky, princové a princezny). Jak asi vypadá takový školní rok na středověkém hradě? To vám povím já, v dnešním světě se nazývám školní projekt, ale věřte, že jsem stará kouzelná kronika jednoho mocného čaroděje, který právě na tomto hradě kouzlí. Tak pojďte, ať neztrácíme čas, vyrážíme přece do středověku…

Hrad Klamovka

    V jedné pohádkové zemi s názvem Praha, se na zeleném vršíčku tyčil skoro až do nebíčka hrad jménem Klamovka. Už z dálky šla vidět jeho majestátná věžička, na které (to když jste se opravdu dobře zadívali) jste mohli zpozorovat hradní stráž, která signalizovala blížící se nebezpečí, ale hlavně chránila naší královnu, její dvorní dámy, kuchtičky a prince s princeznami.

    Nejednalo se jen tak o ledajaký hrad, byl to totiž hrad kouzelný. A chcete vědět, proč byl tak kouzelný? Když jste v této době totiž vstoupili, hned za bránou jste se ocitli v úplně jiném světě. V době, ve které žili králové, princezny, hodní čarodějové, zlé čarodějnice, draci, trpaslíci a jiné pohádkové bytosti. Tak jen vstupte, račte dál, vítáme Vás u nás na našem hradě Klamovka, čeká na Vás spousta dobrodružství a nezapomenutelných zážitků.

Hradní osazenstvo

    Na našem hradu nesmíme zapomenout také na poddané, kteří se starají o pořádek ve všech hradních komnatách, chodbách a v hradním sklepení. Starají se o zahradu a terasy. Pomáhají také dvorním dámám s ustrojením malých rytířů a princezen. Hradní kuchařky plní bříška dobrými vybranými pokrmy a za odměnu dostanou řád zlaté vařečky.

    Na výchově a učení v hradní školce se podílí dvorní dámy v čele s královnou, která se také stará o dobrý chod hradu.

    Po učení chodí malí rytíři a princezny do hradních kroužků, kde se učí bojovému umění, plavání a potápění, zpěvu a hraní na flétnu, výtvarnému umění, výrobě uměleckých předmětů z keramické hlíny, tanci a jazyku sousedních zemí. Po skončení hradní školky odchází rytíři a princezny se svými rodiči do podhradí.

Motivace v září

    Při vstupu do nového prostředí středověkého hradu byla hlavní motivací, aby se děti i dospělí lidé cítili příjemně, spokojeně, jistě a bezpečně. Nově příchozí dítě má možnost postupně se adaptovat na nové prostředí i situaci (vycházíme z RVP – psychosociální podmínky). Náš středověký hrad v čele s královnou právě pro tyto nové příchozí, ale i "známe" tváře připravuje tzv. vstupní slavnost. Jedná se o bujarou slávu, která trvá celý měsíc, a při které se všichni princové a princezny navzájem seznamují, prozkoumávají hrad a zažívají každodenní dobrodružství do té doby nepoznané, tedy takové, o jakém se jim ani nesnilo.

    - V září je pro každé nově příchozí dítě důležitá adaptace nejenom na nové prostředí, ale hlavně na nové přátele, paní učitelky, režim dne a na to, aby si každé dítě co nejdříve zvyklo na čas strávený bez svých rodičů. Snažíme se proto o navázání kontaktu s těmito dětmi a začlenění jejich osobnosti do společných tříd a prostorů mateřské školy.

Erby – září

    V září, když ještě náš hrad hrál všemi barvami babího léta, se pomalu naši princové a princezny rozkoukávali. Něco jim však chybělo, jen ne a ne přijít na to, co to bylo. Už jsem na to přišla, proto jsem byla taková moudrá kronika. Kde se tu vlastně všichni vzali? Odkud přišli? Královna a její dvorní dámy musely přece vědět, z jakého vznešeného rodu k nám zavítali? Poodhalil nám to jejich vlastní rodový erb. Kdo ho ještě z princů a z princezen neměl, musel požádat o pomoc své sloužící (rodiče) a nějaký ten erb Sobě vyrobil.

    Erby nás nejenom seznámili s různými vznešenými rodinami, ale pomohli nám i k lepšímu prožití adaptačního období. Princové a princezny totiž nabyli dříve pocitu bezpečí a jistoty v našem hradě, když mohli mít u sebe něco ze svého pozemského domova – rodinný erb – a tak se na hradě konečně cítili jako doma.

    Ale víte vůbec, proč byl ten rodinný erb opravdu tak důležitý? Ukázal nám hlavně, kdo na hradě právě žil a kdo ne. Když totiž erb visel v hradní obrazárně, na hradě se nacházel ten či onen chrabrý princ a krásná princezna.

    - K lepšímu prožití právě tohoto adaptačního období si každé dítě s maminkou nebo tatínkem vyrobí v září svůj rodový erb, který pak předá ve školce své třídní učitelce. Ta spolu s dětmi potom všechny erby pověsí dole ve vstupní hale mateřské školy. Na erb můžete nalepit jméno, fotku, malovaný obrázek, prostě cokoliv, čím byste charakterizovali jednotlivé dítě.

Domečky – říjen

    „Na vědomost se dává, že naše královna by ráda nastěhovala všechny prince a princezny, které si zamilovala, na hrad k sobě. Všechny komnaty jsou již však obsazené“, promluvil královský posel. Na hradě to žilo. „Co budeme dělat, jak to vyřešíme?“, ptali se princové a princezny a přemýšleli, až se jim zvedala pára od hlaviček. Každý přece musel někde bydlet, než začala čarovat tuhá a dlouhá paní Zima. Najednou se ozvalo: „Už to mám!“.

    Nikdo dodnes neví, kdo ty slova pověděl, ale nápad byl na světě. Byla to slova mocná a čarovná, možná od nějakého malého skřítka Všeználka, jenž se na hradě někdy objevoval. Každý, kdo chtěl v podhradí bydlet, si postavil spolu se svými sloužícími (rodiči) vlastní domeček. Mohl stavět z jakéhokoliv materiálu a ozdobit podle své fantazie. Královna a její dvorní dámy pak konečně dokončily i prostorovou mapu celého království, na kterou jsme se všichni rádi chodili dívat do šatních komnat. Proto se už všichni těšili ze dne, kdy se na hrad nastěhovali. Mají přece svou Královskou výsost tuze rádi.

    - Každé dítě si v měsíci říjnu vyrobí spolu s rodiči doma svůj malý domeček a přinesou ho do mateřské školy. Děti si pak s paní učitelkou "postaví“ svůj domek do podhradí velkého hradu z kartonu. Celý hrad a podhradí s domečky tak budou zdobit šatnu Čertíčků po celý školní rod jako charakteristika našeho školního projektu.

Hrnčíř – listopad

    Už nám sluníčko pomalu zacházelo za Obří horu. Na hradě se pomalu začínala rozsvěcovat první světýlka v různých komůrkách a komnatách. I v domečcích se začínalo svítit. To Vám byla krása! Z dálky celý hrad Klamovka i jeho podhradí vypadal jako městečko světlušek. Všechny světýlka zářila, ale co to bylo? Jedno světýlko se pohybovalo a mířilo k naší Klamovce! Brána se pomalu otevírala, bylo slyšet kvílení velkého řetězu, který se navíjel na motadlo brány. Brána byla zcela otevřená a světýlko zmizelo v jejích útrobách.

    Nebylo to jen takové světýlko, jak se zdálo. Byl to velký malovaný kočár s velkým kocourem místo kočího. Z kočáru taženými čtyřmi běloušky vystupoval mocný čaroděj, mistr všech mistrů a největší kouzelník hrnčířského kruhu. Královna ho vítala a princové s princeznami a poddanými se klaněli. Kouzelník jezdil na náš hrad a učil svému řemeslu všechny, kdo měl zájem si do domečku vykouzlit nějaký krásný hrníček. Všichni princové a princezny byli nadšeni, a tak zanedlouho zdobil jejich obydlí kouzelný bucláček, který si s kouzelníkem sami vyčarovali.

    - V listopadu k nám zavítá hrnčíř se svým hrnčířským kruhem. Během několika dnů si každé dítě z mateřské školy vyrobí, co si jen bude přát. Pan hrnčíř to poté vypálí v keramické peci a rozdá každému dítěti jeho výrobek. Dítě si pak svůj hrníček, mističku nebo květináček vezme domů. Má tak radost ze svého vlastně vytvořeného výrobku – tzv. prožitkové učení.

Pečení vánočních perníčků – prosinec

    Paní Zima nastolila krutou vládu a nebála se použít svých největších zbraní – ledového vichru a bílého sněhu. Na hradě bylo krásně teploučko, protože královna podepsala smlouvu právě s paní Zimou, že okolo hradu si mohla vládnout, jakým způsobem chce, ale uvnitř hradu mohla úřadovat jen ona. Tuto mírovou dohodu podepsala už před mnoha a mnoha lety a dodnes patřila k důležitým smlouvám o míru, které byly uloženy v hradním archivu. Princové a princezny tak jen neradi a z nutnosti opouštěli hrad. Uvnitř bylo přeci o dost příjemněji a to i koukáním z okna na čáry paní Zimy.

    Byl prosinec a jako na začátku každého měsíce i v tomto měsíci byl čas podepsat důležité zákony, které platily na hradě. Ke královně mířil královský posel Miruška. Královna za chvíli za svým stolečkem nebyla ani vidět a ztrácela se pod hromadou papírů a nařízení od jiných králů a královen, které byly důležité a byly projednány na hradních schůzích s dvorními dámami. „Ještě že je Miruško jen listopad a mám spoustu času na tolik papírování!“, řekla utrápeně královna. Miruška se na ní s údivem podívala, až se jí oči rozsvítily úžasem. „Ale má paní, vždyť už je prosinec!“ To není pravda, pomyslela si královna. To nemohla být přece pravda a běžela k oknu, aby se podívala, jestli už vládla paní Zima. Ale paní Zima byla v plném proudu. „Vždyť ale budou brzy Vánoce a my nemáme napečeno!“, zvolala.

    A tak ihned nařídila Mirušce aby vzkázala kuchtičkám, ať zadělají těsto na perníčky, abychom dodrželi vzácnou hradní tradici. Kuchtičky zadělaly těsto, upekly mnoho perníčků, a víte co dělali princové a princezny? Ty spolu s královnou a dvorními dámami perníčky krásně ozdobili.

    Na Štědrý den pak tyto krásně zdobené perníčky darovali princové a princezny svým blízkým, jiným princům a princeznám a rodičům, prostě komu chtěli. Protože klamovská tradice hovoří, že každý rok, na Vánoce, když se upečou perníčky, mají se rozdat z lásky. A tak královna měla takovou radost, že přesunula všechno papírování na později a dobře udělala. Kouzelník Merlin, který dostal taky perníček (byl to její hradní čaroděj) ji potom z lásky k ní s těmi papíry pomohl.

- V prosinci v čase adventním se rodiče s dětmi sejdou jako každý rok v jídelně, kde společnými silami zdobí barevnými polevami a různými ozdůbkami perníčky, které dostanou od našich kuchtiček. Děti, rodiče i paní učitelky pak odcházejí s dobrou náladou z krásně prožitého adventního odpoledne.

Vyvěšení rodových vlajek - leden


     Paní Zima vládla stále dál kouzelným a mocným žezlem. Bylo to až k neuvěření, kolik sněhových vloček ozdobilo celý hrad, hradní zahradu a celé království. Princové a princezny si užívali zimních radovánek,
ale nejvíce se každý den těšili, jak si zalezou do hradních komnat a budou v teple poslouchat nějakou hezkou pohádku od své hradní dámy.

     Ale opravdu nejvíce se nemohli dočkat na překvapení, které pro ně připravila královna. Nikdo o ničem nevěděl, až jednoho dne… „Kdo to je?“, ptali se princové s princeznami. „Z jakého království přichází
a co nám nese?“, nemohli se totiž dočkat, až se dozví o tajuplném tvorovi, který nesl obrovský přístroj.

     Královna tedy svolala shromáždění. „Dovolte mi, abych Vám představila našeho milého hosta, obra Radovana.“, řekla královna do mikrofonu v hlavním křišťálovém sálu. „Dobrý den, jmenuji se Radovan
a určitě si říkáte, proč jsem k Vám přišel? Vaše královna pro Vás měla překvapení a to překvapení jsem vlastně já sám. Protože se královně a jejím dvorním dámám po Vás stýská když vyrážíte za dobrodružstvím ven, rozhodla se Vás zvěčnit na fotografie, aby Vás měla stále u sebe a nebyla smutná.“, rozpovídal se Radovan a hned začal fotografovat. Když skončil, byli všichni tak unavení, že se museli jít posilnit ke kuchtičkám.

     A jak to všechno dopadlo? Radovan byl pouhou půlkou překvapení od královny a jejího dvora.
„Slyšte, slyšte, na vědomost se dává, že královna a její dvorní dámy chtějí, aby se každý z princů a princezen nastěhoval natrvalo do hradu. Proto musíte vyvěsit svou rodovou vlajku na svou hradní komnatu a obr Radovan Vám jí ozdobí fotografií.“, řekl královský posel Miruška. Princové s princeznami jásali, protože byli opravdu šťastní, že mohou bydlet ve svém hradu pospolu.

     Od dalšího dne tak byl hrad zase o něco krásnější. Na každé komnatě byly vyvěšeny vlajky a fotografie každého prince a princezny. A všichni se ještě dlouho potom radovali, jak se jim sen o společném bydlení splnil.

     - V lednu si každé dítě přinese do školky vlastní rodovou vlajku, kterou vytvoří spolu s rodiči přes vánoční prázdniny. Na každé třídě bude vyvěšen hrad Klamovka s malými okénky. Když dítě přinese vlajku, jeho fotografie se ukáže v okénku a on bude šťastný, že je opravdový obyvatel hradu.

Bál na Klamovce – únor

    Ťuk, ťuk, ťuk…Ťuky, ťuk…, ozývalo se už několik dní v komnatách v celém hradu. Straší, určitě straší, mysleli si všichni v Klamovce. Ale to přeci nemohla být pravda, každý kdo obýval hrad déle, věděl, že to jen odpočítávaly hodiny čas do zahájení bálu. A jakého bálu? No přeci karnevalového!

    „Já nemám co na sebe a ty šaty z minulého roku už si nemohu vzít na sebe!“, povídaly si mezi sebou princezny na cestě z ranní svačinky. „A za co si šla minule?“, zeptala se jedna. „No přece za princeznu!“ Vždyť to se nemusela ani převlékat pomyslela si druhá. Všichni tedy začali se svými sloužícími a hradními dámami probírat téma, které se jim všem moc zamlouvalo. Karnevalový bál. Mluvily o něm kuchtičky, poslové, pomocníci, dokonce i trpaslíci a myši v královské sýpce.

    Ťuk, ťuk, ťuuuuk. A bylo to tady. Kouzelné hodiny odbily poslední minuty do zahájení bálu. „Muziko, hraj!“, dávala příkaz královna a všichni žasli nad její tajuplnou róbou. Skoro nikdo do poslední minuty nevěděl, která z přítomných dam byla právě královna. Ale znovu se ukázalo, jaká je mocná panovnice, protože šla sama za sebe a v tom bylo celé to kouzlo. Byla totiž neviditelná a nikdo jí neviděl, než mávla svou kouzelnou hůlkou, kterou jí věnoval panovník ze země Prahy. Hudba začala hrát a dvorní fotografové měli co dělat, aby do mě – tedy do kroniky – zaznamenali co nejvíce obrázků ať už s bílou paní, drakem, kočičkou nebo s princeznami a princi.

    - V únoru se děti zúčastní karnevalového bálu, který bude probíhat v jejich třídě. Proto už teď můžete přemýšlet, za jakou pohádkou, zvířecí nebo třeba sportovní bytost se Váš princ nebo princezna promění.

Hradní měšec – výtvarná soutěž – březen

    Jednoho krásného dne, kdy sluníčko vysvitlo vysoko nad hrad Klamovka, byla královna přizvána jako účastník slavnostní ceremonie, kdy paní Zima předávala žezlo alchymistovi Jaru. Slunce svítilo, jeho paprsky hřály a paní Zima už věděla a hlavně cítila, že ztrácela svou moc. Pozvedla žezlo naposledy před zrakem naší královny a jiných vzácných králů a královen nad hlavu, v očích jí zajiskřila sněhová vločka a předala žezlo mocnému alchymistovi. Ten poděkoval a žezlo chytl pevně do svých rukou. Jak to udělal, sluníčko zesílilo na intenzitě a začalo hřát ještě víc. Paní Zima se na všechny usmála, nasedla do svého ledového kočáru taženého ledními medvědy a zamávala naposledy naší královně z okénka. Pak už z ní zbyla pouze tečka v krajině, která byla malá právě tak, jako ta sněhová vločka v jejích očích.

    Nastal proslov alchymisty. „Vážení dámy a pánové a především Vážená královno z hradu Klamovka. Jak už víte, žezlo jsem dostal do ruky já, mocný alchymista Jaro. A pro Vaše nové prince a princezny, kteří mě ještě neznají, věřte, že alchymistou jsem se nestal jen tak. Umím namíchat ve své zkumavce déšť, vítr, ale i sluníčko a duhu, které pak promítám na oblohu. Tím Vám chci tu oblohu alespoň barevně ozdobit, abyste věděli, kdo teď právě na obloze vládne…“, tak pokračoval ve svém proslovu.

    Odpoledne po společném obědě, se královna vracela na hrad spolu se svými dvorními dámami. Probíraly celou slavnost, ale jedno vrtalo královně pořád hlavou. „Alchymista mluvil pořád o ozdobení oblohy různými barvami, co kdybychom náš hrad taky ozdobily různými barvami?.“ „Ale královno, jak to chcete udělat?“, ptaly se dvorní dámy. To už nechte na mně, pomyslela si královna.

    Ihned po příjezdu na hrad se zavřela ve své největší komnatě a povolala na pomoc Merlina, svého rádce a pomocníka. Merlin měl plno různých nápadů, od pomalovaných zdí po různá zvířátka. K večeru, když už byli oba moc unavení, začali rozebírat i jiné problémy, co trápily královnu. Jaký měla vymyslet jídelníček, co měla zařídit a tak dále. Merlin však měl taky problém, potřeboval nové pytlíčky na své tajné přísady. Ty co měl, už byly opravdu staré a nejednou se stalo, že kouzelný prach musel sbírat ze země, protože se mu vysypal právě dírkou v pytlíčku. „Ale Merline, ty jsi přece úžasný!“, zvolala královna. Merlin se začervenal a chtěl říct, že je úžasný, to věděl přece už hrozně dávno. „Uděláme hradní soutěž a tím si i vyzdobíme náš hrad všemi barvami.“ A jak řekla, tak i udělala.

    Druhý den ráno už vykřikoval posel do všech komnat. „Na vědomost se dává, že královna vyhlašuje soutěž o nejkrásnější a nejbarevnější hradní měšec. Kdo ho vyrobí, odevzdá ho své přidělené dvorní dámě a ta ho spolu s přiděleným číslem připne na nástěnku ke své komnatě. Potě se bude hlasovat, nejkrásnější a nejbarevnější měšce budou věnovány hradnímu kouzelníku Merlinovi, který každého poté odmění a něco mu vykouzlí.“ Princové a princezny se dali ihned do práce, a když už je zmohla únava, pomohli jim i jejich sloužící. Samozřejmě, že chtěli vyhrát nějaké to vykouzlené tajné přání, ale hlavně chtěli pomoci Merlinovi, kterého měli moc rádi.

    A také ho vyhráli. Jaké to bylo panečku přání. Přáli si, aby každý z nich měl svůj barevný měšec, do kterého by si mohli sbírat poklady. A tak Merlin kouzlil, protože měl všechny své prince a princezny moc rád. Královna pak vkládala za odměnu a dobré skutky do měšců spolu s dvorními dámami každému princovi a princezně hradní měnu – tzv. hradní klamčáky. Za ty si pak na blížícím se Jarmarku něco nádherného pořídili.

    A co na to Merlin a královna? Merlin byl dojatý k slzám a královna byla šťastná, že má nejbarevněji vyzdobený hrad široko daleko.

    - V měsíci březnu bude probíhat výtvarná hradní soutěž, které se zúčastní každé dítě. Od paní učitelky dostane domů šablonu měšce, kterou si s rodiči nebo vlastními silami nějak vyzdobí. Poté měšec donese zpět do třídy, kde ho paní učitelky spolu s ostatními měšci jiných dětí vystaví na nástěnce pod různými čísly. Rodiče s dětmi tak budou moci hlasovat o nejkrásněji zdobený měšec hradu Klamovka.

    - Když donese dítě svůj papírový měšec, nesmí zapomenout, že potřebuje do třídy i měšec látkový, ve kterém si bude celý duben a květen spořit své klamčáky (hradní měna), které může získat od všech paní učitelek

    - Za dobré chování, pomoc druhým dětem a jiné dobré skutky. V červnu si pak za tyto naspořené klamčáky bude moci koupit krásnou sponky, hračky nebo zvířátka.

Klamovský slavík – duben

    Tramtadádáááááá, tramtadadáááá. Tramtadadáááááá, tramtadadáááá. Princové a princezny stálina hradbách a mávali přijíždějícímu kočáru. „Kdo to vůbec přijíždí?“, ptal se princ své dvorní dámy. „Přece královna ze Slavičího království.“ Kočár vjel na most a zastavil se na nádvoří. Pomalu se otevírala dvířka a sluha chytl ručičku skvostné královny a pomáhal jí vystoupit na červený koberec. Královna vystoupila a ihned se vítala se svou dlouholetou přítelkyní, kterou měla nejraději a neviděla jí celou dlouhou zimu. A kdo myslíte, že to byl? No správně, přece naše královna.

    Po přivítání zamířili všichni do královského sálu, kde už byla přichystaná velkolepá hostina na počest setkání. Princové a princezny usedli po bocích dlouhého stolu a zábava začala. Probíralo se všelicos a nezapomnělo se ani na jídlo a pití. „Tak a teď Ti musím dát dárek, co jsem Ti přivezla.“ Tramtadadááááá. „Oh, to je krása.“, ozvalo se v sále. To si totiž naše královna rozbalila dárek. V krásném japonském ozdobném papíře našla klec, ve které bylo několik zářících pestrobarevných živých ptáčků. „Ale vždyť to jsou přeci slavíci!“, zvolala. „No jistě, byla jsem smutná, že na svém hradě žádného nemáš a já jsem přece královna ze Slavičího království. Abys měla na mě alespoň nějakou památku, přivezla jsem Ti jich pár na památku.“ Královny se objaly.

    Naše královna měla obrovskou radost, ale to neznala ještě jedno velké tajemství, které jí její přítelkyně prozradila až druhý den, když už stála znovu na červeném koberci, ale tentokrát se nevítala, ale loučila. „Svěřím Ti jedno velké tajemství. Každý slavík ve Tvé kleci je kouzelný, přiděl ho někomu, a ten bude umět rázem zpívat. Ale pamatuj, ten komu ho svěříš, musí sám chtít zpívat. Když ho svěříš někomu, kdo nebude chtít zpívat, nebude zpívat ani slavík ani on. Ale když ho svěříš někomu, kdo se chce naučit zpívat a zpívá rád, tak už Ti nikdy nebude smutno, protože se z různých komnat bude ozývat krásný zpěv a ty si hned vzpomeneš na mě.“

    Po tomto tajemství královna nasedla do kočáru, ale než zmizela v dáli, otevřela ještě okénko a vykřikla, že kdyby byla i přesto někdy smutná, ať jí přijede navštívit do Slavičího království. Slavíci stále čekali ve své ozdobné kleci. Naše královna poslala posla, aby rozhlásil, že kdo se chtěl naučit zpívat a rád zpíval, aby za ní přišel.

    A víte, jak to dopadlo? Z různých komnat už se ozývaly různé písničky. To totiž princové a princezny zpívali rádi a s chutí a naše královna měla usměv na rtech, protože už jí nebylo nikdy smutno.

    - V měsíci dubnu čeká na děti pěvecká soutěž Klamovský slavík. Soutěž se koná bez rodičů v jeden den v dopoledních hodinách. Děti, které budou chtít zpívat, mohou zpívat samotné nebo ve skupině. Na každého soutěžícího čeká krásná výhra.

Výlet na hrad – květen

    Alchymista Jaro čaroval své vrcholné dílo. Teplé paprsky sluníčka a krásné květy na stromech. V královské zahradě si všichni princezny a princové hráli, dvorní dámy je hlídaly a přitom vyšívaly. Kuchtičky připravovaly oběd, Merlin se díval do křišťálové koule a naše královna se procházela po svém hradě, když v tom jí na chodbě u brnění po starém královi (pradědečkovi královny) dostihl královský posel Miruška. „Královno, důležité psaní nesu!“ a podávala královně dopis se znakem Slavičího království. Královna odstranila rychle pečeť a četla si list od nejdražší přítelkyně. „Mám přijet na oslavu otevření nových komnat, no ale to je báječné!“

    Ihned nařídila, aby kuchtičky udělaly velký proviant a všem dvorním dámám, aby sbalily nejnutnější věci pro každou princeznu a každého prince. Přece by je nenechala na hradě, vezme je s sebou, aby se podívali po okolí a poznali Slavičí království. Princové a princezny byli nadšeni, rychle se oblékali, nasedli společně s královnou do obrovského kočáru a naposledy se podívali na hrad Klamovka. V očích se jim třpytila radost a veselí. V kočáru probírali, co je asi čeká, a nestačili se úžasem dívat na různé pohádkové bytosti. Čím víc se k hradu sousedního království blížili, tím více jich potkávali na své cestě. Sněhurku se sedmi trpaslíky, různé skřítky, mluvící pařezy, vodníky…

    V tom se kočár zastavil a všichni se hrnuli, co nejrychleji ven, aby se seznámili s novými princi a princeznami. Byli nadšení. V dalších dnech si prohlédli celý hrad, podhradí a víte, co nejkrásnějšího si přivezli? Spoustu neobyčejných zážitků a hezkých vzpomínek, které si mohou připomenout z barevných obrázků, které si pořídili ve Slavičím království. A to je ten nejhezčí dar pro naši královnu a dvorní dámy.

    - V měsíci květnu jedou všechny děti na školní výlet na nedalekou tvrz Hummer, kde prožijí den plný báječného dobrodružství, dobrého jídla a přivezou si plno krásných fotek a vzpomínek.

Hradní olympiáda – červen

    Jednoho krásného dne dvorní dámy psaly děkovný dopis do Slavičího království, když v tom uslyšely, jak si někdo potichu povídal. ,,Co to je? Kdo to mluví? Co to říká?“, ptaly se navzájem. Zjistily, že nešlo jen o jeden hlas, ale o několik hlasů, které o něčem horlivě diskutovaly. Když se déle zaposlouchaly, zdálo se jim, že šepot vycházel ze starého komína, který se napojoval na jejich dvorní komnatu. Pomalu se plížily, aby je nikdo neslyšel, a když už byly docela blizoučko, šepot ustal. Podívaly se na sebe a myslely si, že asi blouzní, když se najednou ze zdi komína objevila hlava s červenou čepičkou. "Ahoj dvorní dámy!“"Ahoj, skřítku Vendelíne!“ A tak, jak tam stály, vrhl se jim jejich starý přítel, skřítek Vendelín, do náruče a společně se vítali po dlouhé době.

    Mluvili jeden přes druhého a dlouho se nemohli nabažit ze šťastného "znovushledání". Skřítek Vendelín jim pověděl, že ten šepot, který slyšely, byli jeho kamarádi a sourozenci, a protože se blížila vláda krásné víly Léta, měli v plánu uspořádat velikou oslavu na její počest. "Ale musím Vás všechny varovat. Pokud chcete na tuto slávu přijít, musíte se prokázat takovými vlastnostmi jako je odvaha, statečnost a moudrost.A jen tak to zjistíme, že projdete zkouškou největší a nejodvážnější.“, řekl Vendelín. Dvorní dámy se začaly strachovat o své malé svěřence – prince a princezny. Vyhledaly proto královnu a chtěly po ní radu.

    "Jestli mají princové a princezny projít zkouškou odvahy, potřebují hlavně statečné dvorní dámy a královnu. Proto se těchto zkoušek zúčastníme i my samotné.“ A jak řekla, tak se i stalo. Na druhý den se všichni trpaslíci v čele s Vendelínem sešli v hradním parku Klamovka s královnou, dvorními dámami a s princi a princeznami, aby zahájili tyto zkoušky odvahy.

    A jak to dopadlo? Nejdříve se všichni báli, ale jak se později ukázalo, strach má velké oči, a tak všichni princové i princezny získali medaili za statečnost a splnění zkoušek. Trpaslíci se radovali, ale víte, kdo měl největší radost? No přece královna a její dvorní dámy, že mají tak šikovné a statečné svěřence.

- V měsíci červnu čeká na děti další dobrodružství v podobě hradní olympiády v parku Klamovka. Každé dítě projde se svou paní učitelkou jednotlivými stanovišti, na kterých splní sportovní úkoly. A jak to tedy dopadne? Není přece důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a tak výherce bude každé dítě.

Jarmark – červen

    Trpaslík Vendelín stál snad už celou věčnost před naším hradem Klamovka a ne a ne se dostat dovnitř. Byl to totiž jeden z nejmenších trpaslíků v pohádkové říši, a tak ani neuměl zaklepat železným klepátkem na velké dveře, protože to bylo pro něj přeci jen vysoko.
Už tam takhle stál opravdu dlouho a byl velmi zoufalý, když v tom dostal nápad. Třikrát zapískal na své krátké prsty a už tu byl jeho letecký kočár – holoubek Vasil. Nasedl na něj a něco mu pošeptal do ucha. V tom Vasil zamával svýma křídly a dal se do pohybu. Stoupali výš a výš, než mu Vendelín opět něco pošeptal do ouška. Vasil se snesl do okénka hradu a přesně se strefil do komnaty posla Mirušky.

    ,,No, to jsou k nám hosti, Vendelíne, co Tě k nám přivádí?“, zeptala se Miruška a byla ráda, že vidí svého starého dobrého přítele. "Mám tu dopis pro královnu, mohla by si jí to prosím co nejrychleji předat? Je to psaní od krásné víly Léta.“, řekl Vendelín. Miruška psaní přebrala a pospíchala ke své královně. "Všichni jsme zváni na slávu předávání kouzelného žezla, spojenou s velkolepým jarmarkem. Alchymista Jaro předá žezlo dalšímu vladaři a to krásné víle Létě. Ta poté zahájí vládu teplých dní a Jarmarku. Já se tak těším.“, vydechla královna, která dopis četla jedním dechem.

    Druhý den stál od časného rána celý hrad Klamovka na nohou. Kuchtičky, poslové, dvorní dámy, princové s princeznami, prostě celý hrad i s podhradím se připravovali na podvečer. Když na věži zvon ohlašoval pátou hodinu, alchymista Jaro předal žezlo krásné víle Létě. "Budu panovat spravedlivě a připravím pro Vás plno teplých dní a sluníčka.“, řekla víla Léto. Pak zahájila velkolepý Jarmark, na kterém bylo k vidění mnoho rozličného tovaru všech barev, vůní a chutí.

    Naši princové a princezny si tak mohli pořídit různé šperky, cingrlátka, gumová a hrací zvířátka a různobarevné pochutiny za ušetřené klamčáky, které si pečlivě spořili ve svých kouzelných měšcích. Večer pak v postýlkách vzpomínali na to, co krásného si pořídili a jaká to byla nádherná oslava spojená s dlouho očekávaným jarmarkem.

    - Na jarmarku, který se pořádá každý rok v červnu si budou moci děti koupit plno nádherných věcí za klamčáky, které si šetřily poslední dva měsíce. Akce je dělaná nejenom pro děti, ale také pro rodiče, kteří touto cestou poznají spoustu nových přátel mezi ostatními rodiči.

Pasování předškoláků - červen

    "Dobrý den Vážení dámy a pánové, princové a princezničky, vítáme Vás na pasování předškoláků.“, ozval se hlas dvorní dámy na hradní zahradě, která byla zaplněna pohádkovými bytostmi z různých zemí, ale hlavně rodiči našich princů a princezen. Královna a ostatní dvorní dámy si až teď mohly konečně oddechnout, protože měly za sebou mnoho práce a zařizování s přípravami této největší hradní oslavy na našem hradě Klamovka. Královna si jen zlomkem vteřiny vzpomněla, jaký měla jen problém sehnat krásné šaty pro sebe i pro své hradní dámy.

    Když se totiž šla podívat do svého obrovského šatníku, zjistila, že polovinu jejich nejkrásnějších šatů zničili moli a druhá polovina se nedá ani opravit. "Co budeme dělat? Pasování našich předškoláků už je coby kamenem dohodil a my nemáme co na sebe.“, řekla královna a dala se do pláče. Po chvíli přestala plakat a rozhodla se, že pláč jí k ničemu nepomůže, a tak že raději napíše sousedním královstvím o pomoc.

    Čas běžel jako voda a žádná pomoc nepřicházela, ani psaní ze sousedních zemí. Když už si myslela, že je vše ztracené, rozevřely se dveře a do královské komnaty běžela Miruška. "Královno, královno, jaké štěstí!“ Za Miruškou uviděla několik sluhů se šatami tak nádhernými, až se jí tajil dech. Zastavili se a ke královně přistoupil posel z jiného království. ,,Má paní, žádala jste o pomoc jiné země, ale úplně jste zapomněla na svého věrného přítele, krále z Barrandova, který je Vám vždy nápomocen.“ Posel podal královně psaní, ve kterém stálo, že král z Barrandova posílá tisíce pozdravů a pár darů, které královnu jistě potěší. Dozvěděl se totiž, jaké neštěstí se jí přihodilo, a tak neváhal a dal ušít tucet krásných šatů. Královna zajásala, teď už nic nestojí v cestě pasování předškoláků. Poslovi několikrát poděkovala a dala poslat mnoho darů a dobrot králi z Barrandova.

    Byla to ovšem jen krátká vzpomínka, teď už totiž myslela na samotný obřad pasování, který byl a vždy bude jedním z největších oslav hradu Klamovka. "Sešli jsme se tu dnes u významné akce, abychom pasovali urozené pány a dámy na pravé dvorní dámy a rytíře. Zavážou se tak královně slibem, že budou dbáti mravní ctnosti a hájit ty, kterým je nespravedlivě ubližováno. Po této přísaze je samotná královna pasuje mečem na ušlechtilé a ctnostné šlechtice.“ Jak dvorní dáma řekla, tak se i stalo. Samotná královna každého prince a princeznu pasovala na ušlechtilého rytíře a dvorní dámu. Mohou tak od dalšího hradního období navštěvovat i Školní zemi. Při pasování posledního rytíře, královně a dvorním dámám ukápla slzička. Všichni se na sebe usmáli a řekly, že to byla slza štěstí, protože všechno jednou končí a něco nového začne.

    - Na závěr školního roku se připravuje akce Pasování předškoláků. Při ní jsou samotní předškoláci pasování na školáky, kteří mohou jít v září do školy. Mateřská škola jim tak na rozloučenou připraví nádhernou vzpomínku na krásná léta ve školce.

 

    A tak i já, stará kronika se těším na nová dobrodružství v hradě Klamovka, ale teď už mi pomalu dochází prázdné stránky. Chci si nějaké nechat, abych zaznamenala významné dění v hradu.


Přejte nám tedy, milí čtenáři, hodně štěstí a brzké shledání u dalších dobrodružství na hradě Klamovka.